Po úspěchu oslava

 Zdravím družstvo hasičů.

Je tady to, co jsme chtěli. Náš první závod o pohár jsme vyhráli. Víme a sami cítíme, že se za tím skrývá spousta času a tvrdé práce při trénincích, které byly hustě osety do koaždého týdne. Uznáváme ale že dřina stála za to. Vždyť máme náš první titul s pohárem a to jsou první závody našeho mladého družstva.
Nechci se moc odklonit od toho, co chci vlastně dneska psát, protože to co je psáno výše je přeci na předešlých stránkách, tak tedy k věci. Po uklizení celého sportoviště a naskákání do našeho výjezdového vozu značky AVIA jsemse přesunuli do hasičárny, kde byl veškerý sportovní materiál vrčácen na plůvodní místo, abychom na další závody měli vše pohromadě. Po všech úklidech si každý náš člen „skočil“ domů na oběd. Sraz po obědě byl opět v hasičárně hlášený na půl druhou. Některí jedinci se domů ani nedostali, a tedy zůstali v hasičárně už přímo ze závodiště.
Seděli jsme všichni u piva a každý s někým debatoval, co se může udělat jinak, co se nechá a tak. Po chvíli řekl pan Klíma, že se napijem. Vytáhl klíček od skříně, odemkl jí, vyndal celý tác „paňáků“ a k tomu dvě flašky. Pokud si dobře pamatuji byl to Fernet a Rum. Rozlil „paňáky“ a zavelel: „Tak na to naše mladé družstvo!“ Všichni se napili, vždyť přeci slavíme náš úspěch!
V pohodě si tahle vegetíme u našeho milovaného pivka, když někdo řekne, že uděláme pár fotek. Začínáme fotit náš oslavující stůl (foto nahoře). Každou chvilku má foťák někdo jiný a tak vzniká spoustu různorodých fotek, kde není nikdy ani rozpoznat, co na nich je.
Po další chvilce „vegetění“ se po dvojicích fotíme s naším diplomem. Vznikají fotky i občas rozmazané, to nám ale nevadí, protože máme přeci digitální foťák, a u toho to nevadí, dá se to totiž vymazat.
Je něco kolem čtvrté hodiny odpolední a starší členové sboru odcházejí domů. S námi mladými tam zůstává jen Jirka Viktora. S Jirkou všichni probírají co můžeme předlat, a co se jeví jako „blbost.“ 
Všichni si ale užíváme naší slast, to že jsme Jirkovi splnili sen a že jsme to dotáhli tam kde jsme.
Přemlouváme Jirku, aby vyjel s Tatrou, že bychom udělali pár fotek celého našeho týmu. „Půjde to, „ říká Jirka a vyjíždí. My si bereme, nebo spíše půjčujeme zásahové věci a pláštěnky. Někteří, kteří nemají kšiltovku i helmy. Přemlouváme i naše holky Verču a Monču, ať se jdou vyfotit s námi. Říkají že my jsme tým a oni tam nemají co dělat. Nakonec jdou.
Fotíme se jak před Tatrou, tak i na nástavbě, jako bychom jeli k zásahu. Mezi námi panuje velmi dobrá nálada, a tak vzniká spoustu překrásných fotek. Akorát je škoda, že na některých fotkách není s námi Jirka. Nebyl totiž kdo by nás fotil, a tak to padlo na Jirku. Popravdě on se o to přihlásil, prý na fotkách být nemusí. Po dofocení se zajelo s Tatrou zpět do garáže a vrátili jsme se nahoru. Postupně ubíhal čas a ubývali zásoby našeho krásného stolu. Asi kolem sedmé hodiny jsme to rozpustili.
Při cestě domů, nebo spíše kolem hospody, spoustu členů ještě zašlo na dvě (první a poslední) pivka do hospody Někomu se to protáhlo, někomu ne. To už záleželo na každém členovi.
Teď musíme jen doufat, že takovýchto oslav bude ještě hodně, za tu dřinu to stojí. Teď jen popřát mnoho úspěchů a zdar chlapi!“

Zimi