Konec začátku

 Toto pojmenování mě napadlo ve sprše...

Napadlo mě sem, do této vzácné knihy, přidat nový příspěvek, poznatek, vzpomínku. Příšu o prima partě a sboru hasičů dobrovolných ve sportu odhodlanosti a píle.
Jedna fotka, kterou mám v pokoji a jsem ráda, že ji mám. Tato fotografie je focená na vodáku, kde jsme „všichni“ a taky kde jsme si užili a krásné vzpomínky v nás budou zachovány na vždy.
Konec začátku je parodický název, ale má jistou úspěšnost. Já a moji kamarádi, my společně usilujeme o to, aby přátelství mezi námi zůstalo co nejdéle. Kdybychom jeden druhýho neměli – budem každý sám a byl by konec.
Samota je spiklenecký výraz osudu. Osud si sice z části tvoří každý sám a záleží na člověku, jaký je a jaký být chce.
Být sám znamená tupý pohled do prázdna, myšlenky nad ničím. Následuje strach z vlastního nitra, výzkum vlastní fantazie a výplach mozku.
Čleověk přemýšlí a nepřemýšlí. Je a není. A obecniční hasiči jsou už přes rok a parta odjakživa.
Kdosi napsal: „být či nebýt...“, to je otázka nenadšence ze života. Nakonec člověk sáhne po té nejubožejší zbrani – meč, nůž, …., zabít se může čímkoli a samota je ta nejbětžnější příčina.
V naší partě a sboru to tak není. „Kamará“ není ruský překlad, ale to je slovo, který tady funguje zaručeně a samota je jen pouhý klam.


Hlavní roli tady hraje čas,
trávit co nejdéle času s kamarády.
Hlavně, když je člověk má blízko,
a já je blízko mám....
...oni mě také.....
zkrátka máme se nazvájem a užíváme každou minutu a notu Zdendovi kytárky...
S potěšením věrná hasička 

Verča (Mickaletta La Caramba)

„...jako koně burácí mořem....
...takovou sílu mají naše stříkačky....“

Verča